Sídliště Solidarita na okraji Strašnic bylo prvním hromadným bytovým projektem po 2. světové válce. Stavělo se částečně svépomocí v letech 1947 až 1951. Název dostalo po bytovém družstvu, které stavbu velkých nájemních domů i malých řadových domků zaštítilo. Díky předválečným plánům, technologii a znalým řemeslníkům se jedná o dodnes kvalitní bydlení.
Protože se jednalo o prestižní výstavbu pro preferované dělníky nedalekých strategických továren a také komunistické funkcionáře, šla výstavba poměrně rychle kupředu. Přímo na stavbách se ovšem různě improvizovalo kvůli nedostatku materiálu a špatné organizaci, kterou komunisticky vedená firma nezvládala.
Vzor pro celou Prahu
Zároveň se ovšem použily velmi inovativní postupy, jako byla prefabrikovaná stavba domů i domků a také první kolektory v Československu a zároveň jedny z prvních v Evropě.
Tyto chodby pod rodinnými domky dodnes slouží svému účelu – vedou jimi všechny inženýrské sítě, což znamená, že jsou lehce přístupné na opravy, údržbu i celkovou výměnu. Dnes jsou na stejném principu budovány kolektory pod celou Prahou.
Hlavním architektem byl František Jech, který navázal na předválečný funkcionalismus a zvláště myšlenky švýcarského architekta Le Corbusiera o Zářících městech s jednoduchými domy bez dvorů a v zeleni.
Zelený pás uprostřed bydlení
Sídliště Solidarita stojí mezi ulicemi Brigádníků, Dětská, Dvouletky, Novostrašnická, Solidarity, Turnovského a U Kombinátu na obdélníkové ploše 900×500 metrů. Polovina z 1200 bytů je postavena v řadových domcích a polovina v nájemných čtyřpodlažních domech.
Obytná zóna je uprostřed rozdělena pásem zeleně o šířce 200 metrů. K němu přiléhá mateřská a základní škola, pošta, zdravotnické zařízení, divadlo, restaurace, bývalé tržiště a prádelna.