Včera se konal další ročník splutí největšího pražského potoka Botič. Největší haló bylo jako každý rok hned na startu pod Rourou, kterou vytéká voda z Hostivařské přehrady. Nejdelší dopravní zácpa na vodě se tvořila nad jezem Marcela v Záběhlicích. Nejčastěji se plavalo pod nenápadnými stupni za michelskou plynárnou.
Vodácký oddíl Kotva Braník uspořádal letošní vypouštění Hostivařské přehrady do koryta Botiče skoro o měsíc dříve, než jiné roky. Za pár dní se totiž začne na březích stavět.
Teplo a zeleno
Na jednu stranu byl posun termínu příjemný, protože bylo nevídané teplo a časté cvaknutí vodákům zase až tak nevadilo, na druhou stranu přišli vodáci o barevnou kulisu ze žloutnoucích a červenajících stromů v chráněných územích a parcích.
Stromy a keře byly letos ještě svěže zelené.
Slušní a dobře vybavení nemají strach
Vysledovali jsme na Botiči tři trendy, které se sice projevují ve vodácké komunitě už pár let, ale na úzkém potoce se ukázaly zesíleně.
Vodáci jsou na sebe slušní. Snaží se navzájem uhnout, případně pomoci radou nebo rukama. Bylo to vidět třeba při zachra??ování lodí, vzájemné navigaci i prostém splouvání skrze město.
Vodáci využívají stále lepší materiál. Odolné nafukovací a plastové lodě jsou běžným standardem, možná více než polovina zájemců o splutí byla oblečená do neoprénu a téměř všichni měli plovací vesty a přilby.
Vodáci nemají strach. I obyčejní „kochači“ a „splouvači“ se pouštějí do míst, která byla před několika málo lety vyhrazená expertům. Je s podivem, že se to často týká lidí, kteří jedou na vodu jednou za čas s cestovní kanceláří. Chybí jim pud sebezáchovy a spoléhají na pomoc od neznámých vodáků na břehu.
Co nás po cestě zaujalo
Spousta vodáků se pustila do populární Roury na startu. Až je musel hlavní organizátor Vojta Jančar z HG sportu mírnit: „Není to pro každého.“
Tradičně proplouvali a také se převraceli kajakáři a kanoisté na uzavřených lodích. Po nich se opičili také posádky dvoumístných nafukovacích kanoí. Ačkoliv techniku neměly téměř žádnou, voda je skrze rouru obouchala a vpustila do vracáku pod ní. Problémy působili především jezdci na otevřenkách, kteří se v nájezdu zasekli a jejich lodě bylo nutno tahat ven pomocí kladkostrojů.
Meandry Botiče v přírodní rezervaci odradily od pádlování nejednu posádku pár stovek metrů po startu, protože slalom mezi stromy otestoval schopnosti každého vodáka. Jez s rybím přechodem pod Rybářskou baštou ukázal poprvé sílu vodního válce. Zvláště tříčlenné posádky nafukovacích kánoí tam létaly vzduchem a hlavou napřed.
Nad jezem Marcela vznikala po celou dobu, po kterou tekla voda z přehrady do koryta, neuvěřitelná dopravní zácpa. Přibližně polovina lodí si chtěla tento dvoumetrový jez skočit, ale nacházela k tomu odvahu jen pomalu. Jako obvykle se pod jezem sčítaly prolomené sedačky, rozbité nosy kormidelníků, kteří přepadli dopředu na háčky, a ztracené vybavení potopených lodí.
Nejvíce cvaknutí se odehrálo na několika nenápadných nízkých stupních v úzkém betonovém korytě od mostu Jižní spojky, okolo plynárny Michle až ke stadionu Bohemians. Stačila chvilková nepozornost a vodáci se ocitali hlavami dolů.
Pohřebištěm vodáků na kajacích a otevřených lodích byl jako obvykle vysoký stupe?? s dlouhým silným válcem u Vršovického nádraží. Nafukovačky se převracely o kus dál na vysokém stupni v Grébovce.
Pak už následoval jen tři čtvrtě kilometrů dlouhý tunel z Albertova do Vltavy. Nebyl v něm nic vidět, ale také na vodáky nečíhala žádná nebezpečí. Jenom rychlý proud a vlny.
Stále čistší potok
Letošní Botič měl velmi čistou vodu až k jezu Marcela. Dál už to nebylo nejlepší, ale nikde se nevršily jako dříve hromady komunálního odpadu a na hladině nebyla vidět olejová oka ani nebyla cítit močůvka nebo kanalizace.